L'oriole + Loré Lixenberg & Elia Moretti

L’oriole sestává z houslistky Clary Levy, violoncellisty Stéphana Clora a ansámblu transduktorů. Dvě pozoruhodné osobnosti francouzské scény pro tento projekt doplnily své primární nástroje arzenálem perkusí, objektů a elektronických zařízení, takže vznikla elektroakustická dílna, v souladu s Clorovou interdisciplinární uměleckou praxí hraničící se zvukovou instalací, kde se známé témbry rozostřují a přibírají nové textury a barvy.

Přes zvukovou mnohost je vyznění spíše meditativní. Levy, která jinak operuje na pomezí soudobé kompozice a improvizační scény, přenáší ze své sólové tvorby až minimalistický klid. Oproti její netriviální lyrice se kapalné melodie Clorova violoncella piccola častěji pohybují v atonalitě a otevírají kompozice proteovské nestálosti. Rezonance strun, terénní nahrávky a sinusoidy totiž v druhém plánu rozechvívají další předměty osazené transduktory, které tyto vlny amplifikují. Je to hudba komplexní, a přece organická: l’oriole, žluna, odkazuje na větu Messiaenovy skladby Des canyons aux étoiles...

Elia Moretti a Loré Lixenberg uvedou improvizovaný set, kde zužitkují svůj úctyhodný záběr. Perkusionista Moretti se kromě precizní zvukové tvorby, běžně v interdisciplinárním kontextu, věnuje také výzkumu a dlouhodobě se zajímá o poslech jako transformativní a politický jev, který spojuje, podporuje agenci a rozvíjí představivost. Mezi jeho četné aktivity patří také performativní skupina Ferst Dadler, která opakovaně spolupracovala s Loré Lixenberg.

Renomovaná britská mezzosopranistka interpretuje Händela právě tak jako Cage a rozšířené techniky ve stylu Joan La Barbary nebo Cathy Berberian jsou jí stejně blízké jako operní zpěv. Ve vlastní tvorbě se zabývá využitím digitálních technologií i ptačího zpěvu právě tak jako sociálními aspekty performance, což zahrnuje pouliční intervence, Stranu hlasu nebo nancarrowovské karaoke. A spoustu humoru speciálně pro ty, kdo rádi mluví o vážné hudbě.