Smote + Koruth & White Wigwam

Není možné vyhnout se odkazu na anihilační repetice aktuálních Swans. Smote jsou ovšem podstatně méně urputní a na cestě k vytržení vycházejí posluchači vstříc. Housle nebo obskurnější strunné nástroje upomínají na pestré jamy Vibracathedral Orchestra, ovšem v méně rozevláté podobě, valivé, monumentální riffy zase na Godspeed You! Black Emperor po reunionu. Hlavním vkladem Smote je nakonec intenzita při zachování barevného zvuku. V tomhle tavicím kotlíku přestává být zřejmé, jestli jde o zvuky Skotska, Rádžastánu nebo Apalačských hor, klíčové je, že jejich psychedelický koktejl spolehlivě vede k extázi.

Spojení projektů Koruth a White Wigwam překračuje scény, kontexty a pomalu i generace, ukázalo se ovšem jako mimořádně funkční. Anna Ruth je primárně výtvarnice, která se pohybuje na pomezí abstraktní a figurální malby, a liminalita definuje i její hudební tvorbu. Vokální a synťákové smyčky i konkrétní zvuky se skládají do neurčitých ambientních vyprávění, kterým nikdy nedojde dech. Podobně se dá charakterizovat i hudba Martina Sýkory, jednoho z utajených pokladů ze scény kolem kolektivu KlangundKrach. Jeho nástrojem je modulární syntezátor, na který tvoří hladivý drone i pavoučí rytmy, zároveň lákavě cizí a jaksi povědomé, s nenásilně a netriviálně psychedelickým rozměrem. Oba mají také dar pro kolaboraci (s Rouilleux, respektive Kultem masek a dříve také Vojtěchem Havlem), při které v jejich případě skutečně funguje jakási „třetí mysl“. Tajemné, atavistické rytmy a melodie jejich zatím jediného živého vystoupení by se snad daly označit za pohanský house.