Bégayer + Jiří Wehle

Francouzská pětice Bégayer má blíž k živelnímu úkazu než k hudbě, jakou může plauzibilně hrát pětice mužů na prahu středního věku. Duality akustiky a elektroniky, moderního a archaického, populismu a experimentu, virtuozity a neumětelství se tu rozpouštějí; neortodoxní přístup zasahuje i do instrumentálního obsazení, kde každý hudebník obsluhuje několik nástrojů a dalších předmětů. Poslech Bégayer je jako výlet na karneval, kde bujaré veselí doplňují poněkud švankmajerovské mechanismy. Mezi přívalem skřípání a vrzání zní frenetické bicí i ryčné folkové melodie. Vokální výkony zůstávají v oblasti vytí a zaříkání. Zastřené rádiové zvuky vybízí k otázce, jestli nakonec nejde o rozhlasovou hru z jiné dimenze. Stát se tu může přibližně cokoli, a právě tím je tahle anarchie vábivá. Mimochodem, „bégayer“ znamená „koktat“.

Pokud jste měli štěstí, mohli jste na Karlově mostě, v Českém Krumlově nebo třeba v Žatci narazit na Jiřího Wehleho. Tento písničkář, busker a sběratel hudebních nástrojů – nebo prostě potulný bard, jak si říká – hrává na ulici desítky let, na rozdíl od valné většiny ovšem prezentuje vlastní skladby. Wehle se hudbě věnuje od šedesátých let, od klasického rock’n’rollu a kytarového písničkářství se ovšem propracoval ke svéráznému stylu, který čerpá především z renesanční hudby a staví na zvuku niněry, keltské harfy, šalmajů, dud a mnoha dalších historických a obskurních nástrojů. Hudba se nevyhýbá karnevalovému veselí, je jí ovšem vlastní spíš silná melancholie podpořená výběrem textů od klasických básníků i hudebníkova otce. Wehleho charismatický projev i osobitý vzhled mu také přinesly pozvání do několika filmů a na řadu evropských festivalů typu Roskilde, Supersonic nebo KRAAK.