Eric Chenaux + Tashi Dorji + Frise Lumière

Tvorba Erica Chenauxe je v něčem nesmírně průzračná. Kanadský zpívající kytarista pracuje s minimem efektů a studiových ozdob a zná sílu střídmosti. Jeho medový hlas i jemná kytara připomenou barový jazz, nebo snad jakýsi jeho ideál. Kytara se vydává na nečekané lyrické výlety a končí na hranici rozplynutí, hravost má vždy charakter a účel.

Výsledný efekt připomene lehkost popové melancholie u Talk Talk i jejich post-rockovou stránku s náznaky jazzu a ambientu. Je vcelku logické, že Chenaux vydává na legendárním labelu Constellation. To platí i pro poslední nahrávky, které by měly v Praze zaznít: Say Laura (2022) a Delights of My Life (2024), netradičně nahranou v jazzovém triu.

V případě Tashiho Dorjiho se úsporný přístup ke hře na kytaru nevylučuje s divokostí. Bhútánský, dnes v USA usazený hudebník tvoří posledních patnáct let pointilistické, buddhistickou chrámovou hudbou ovlivněné struktury, kde má každý zvuk pečlivě určené místo, ačkoli k jeho výběru došlo v rámci improvizace. Dorjiho diskografie může sloužit také jako stručný průvodce vlivnými kytaristy posledních dekád: na kontě má spolupráci s Elliottem Sharpem, Billem Orcuttem, Marissou Anderson, Aaronem Turnerem.

V posledních letech zakotvil na spíše písničkově orientovaném labelu Drag City, kde loni vydal přelomové album We Will Be Wherever the Fires Are Lit, mlčenlivý protest proti neutěšené politické situaci. Hudba je nebývale sevřená a agresivní. Lyrické motivy vysoušejí drnčivé repetice a přiškrcené figury, ve kterých kytarista rezolutně odmítá obrušovat hrany. Dorjiho brutální modus operandi se nabízí označit za kubistickou americanu: fragmenty ladných soch zasypané betonovými troskami.

Francouzský hudebník Ludovic Gerst si ve své tvorbě vystačí se sólovou baskytarou. Přes toto konceptuální omezení nepůsobí jeho hudba ochuzeně, spíše soustředěně. Frise Lumière používá basu jako melodický nástroj, hraje na ni perkusivně a pečlivě vybírá zvukové barvy, ze kterých komponuje. Stylově se nacházíme mezi ambientem, minimalismem a překvapivě i post-rockem. Gerst precizně zvládá ze subtilních repetic a ticha utkat meditativní pasáže, překvapivě se ale pouští i do intenzivnějších poloh s až militaristickými rytmy. A jeho úsečné staccatové sekvence budují napětí i nenásilně hypnotizují.